Rozhovor s PhDr. Hanou Prokešovou na téma „domácí násilí“

1. Můžete, prosím, krátce představit sebe a svou práci?

Psychologickou praxi jsem začala v roce 1969 na odd. dětské psychiatrie v Krajském ústavu národního zdraví. Od té doby jsem prošla řadou zařízení a získala rozsáhlé zkušenosti, které se ale vždy týkaly rodinných problémů a výchovy dětí. Jsem vděčná za získané zkušenosti a pomoc mých učitelů, mezi které patří řada jmen, vysoce ceněných nejen v oboru. Za všechny bych ráda jmenovala prof. Matějčka, doc. Langmeiera, dr. Vodáka, dr.Junovou, doc. Skálu a řadu dalších.

Dnes, kdy sama učím  a školím  mladé budoucí kolegy, vím, že vše, co jsem poznala a co jsem se naučila, jsem při vlastní práci využila, a pocit marnosti zažívám občas  proto, že toho, co jsem se dověděla, mohlo být ještě víc.

V posledních desíti letech pracuji jako psycholog pro Psychosociální centrum Acorus,centrum pro matky s dětmi, které jsou ohroženy domácím násilím.

2. Jaká byla vaše cesta k práci s týranými ženami?

Před dvanácti lety se na mne obrátili kolegové, se  kterými jsem spolupracovala v jiných projektech, zda bych se nechtěla  podílet na vytvoření Psychosociálního centra. Reagovali jsme na nabídku MČ Praha 9, která se rozhodla v rámci svých sociálních programů umožnit vznik  centra pro pomoc obětem domácího násilí. Přes nejrůznější problémy, které obvykle vznik nových projektů provází, se během dvou let podařilo zahájit provoz. V roce 1998 jsme do azylového zařízení přijali první klientky, v letošním roce  tedy slavíme 10 let existence.

Je třeba říci, že prvním poskytovatelem této služby v Praze byla  ROSA, která se o rozšíření povědomí  o existenci domácího násilí a zahájení veřejné diskuze významně zasloužila.

3. Měla jste nějaký osobní důvod? 

Osobní  motivací byla zkušenost s dcerou mé blízké kamarádky, která žila s násilným partnerem. Prožívala jsem s přítelkyní bezmoc, kterou zná dobře každý, kdo sledoval trápení svých blízkých.

4. Domníváte se, že česká veřejnost je dostatečně informována o tom, co domácí násilí je a koho se týká?

Informovanost se samozřejmě liší v různých sociálních skupinách. Celkově lze konstatovat, že vyšší informovanost je ve větších městech, kde lze také najít snadněji pomoc.

Oběti domácího násilí si stěžují hlavně na malou konkrétnost některých  odkazů.

S internetem, kde je možné najít množství informací, nepracuje ani zdaleka každá žena. Řada institucí a organizací poskytuje obecné informace  o tom, co domácí násilí je, ale nenajdete tam konkrétní odkazy, kde lze najít pomoc.

5. Jak je domácí násilí vymezeno?

Definice vycházející z trestního zákona ČR:

Domácí násilí znamená týrání a násilné jednání odehrávající se mezi osobami blízkými (žijícími ve společné bytě nebo domě), kdy jedna osoba získává a udržuje nad druhou dospělou osobou moc a kontrolu, čímž ji způsobuje  tíseň nebo újmu.

Jedná se o donucovací chování užívané jednou osobou k ovládání jiné osoby (jiných osob).

Definice Rady Evropy:

Násilím v rodině rozumíme jakýkoli čin nebo opomenutí, spáchané v rámci rodiny některým z jejích členů, které podkopává život, tělesnou nebo duševní integritu nebo svobodu jiného člena stejné rodiny, nebo vážně poškozuje  rozvoj jeho osobnosti.

Z hlediska obětí jsou nejvíce ohroženými skupinami:

Děti.

Ženy v heterosexuálních a lesbických vztazích.

Senioři – latentní skupina, která jen zřídka zveřejní, že je obětí násilí.

Zdravotně postižení – platí totéž.

Muži – také latentní skupina, pro muže je obtížné přiznat, že je týrán ženou.

Odpovědi na  následující otázky jsou společnou prací žen, které dochází na terapeutickou skupinu.

6. Mnoho lidí si neumí představit, co týraný člověk zažívá, můžete nám to trošku přiblížit?

Zážitky utrpení a pocity naprosté ztráty respektu a bezmoci se jen velmi těžko zprostředkují  lidem, kteří je nezažili. V literatuře jsou tyto stavy popsány odbornými termíny, které také přímo neobráží hrůznost takových vztahů.

Podmínkou vzniku  je vztah mezi obětí a  trýznitelem. Postupně se vytváří mocenský vztah, kde jeden je zcela v područí druhého. Začíná obvykle velmi nenápadně  a zpočátku je charakterizován velkým zájmem, někdy nadměrnou péčí, opakovaně vyslovovanou potřebou vědět o tom druhém všechno. S postupem času  budoucí oběť cítí, že nejde ani tak o láskyplnou péči, jako o kontrolu. Přibližně v té době si budoucí oběť uvědomí, že se prakticky s nikým nestýká, protože si to partner nepřeje, ostatně tvrdí, že všichni její známí jsou špatní a nemají na ni dobrý vliv, přestává se stýkat i s vlastní rodinou, aby byl doma klid. Postupně tak  ztrácí možnost  srovnávání, a tím i náhled na to, co je normální.

Zvýšený tlak, který ovládající partner pomocí nejrůznějších manipulačních způsobů vyvíjí, vede k dalšímu a dalšímu ustupování a popírání vlastních potřeb a přání. Materiálně jste závislí už dávno, protože “ každý přece ví, že když jsme manželé, budeme mít společný účet“, kam vy máte ovšem omezený nebo žádný přístup. Zvyknete si vyhovět za každou cenu, aby byl klid. Nemáte žádná práva, partner je trvale nespokojen s vaším chováním, protože jste nemožní a k ničemu. Ponižování a případné násilné vymáhání sexu, kde obvykle nemáte právo odmítnout, doplňuje obraz.

Násilný partner vám vykresluje obraz člověka, který je nesvéprávný, neschopný  řídit svůj vlastní život, nic neumí, s ničím si neporadí.

Dlouhodobá manipulace  ze strany člověka, o kterém předpokládáte, že si vás vzal z lásky, vede k úplné ztrátě respektu k sobě samým, a tím i k pocitu, že vás neakceptuje nikdo. Vydírání, zesměšňování, ponižování  vede pocitům méněcennosti, neschopnosti, až k úplnému odporu vůči sobě, začínáte mít pocit, že si trestání zasloužíte, protože nejste dost dobrá, zesiluje pocit viny za celou situaci a zbavuje vás posledních zbytků schopnosti řídit vlastní život.

S takovým pohledem na sebe si netroufnete odejít, protože by jste si přece sama ve světě neporadila.

Provázanost, která v každém partnerství vzniká a týká se dětí, společného života, majetku atd., se zvětšuje s každým rokem. Rady okolí, a bývají to i ti nejbližší, obvykle zní: Neber dětem otce, v každé rodině je něco, žena se má snažit, aby si partnera udržela, a řady dalších, nepřidá  jedinci, zbavenému  důvěry v sebe samého, odvahu k odchodu.

Oběť vykazuje řadu specifických charakteristik, které vedou ke snížení schopnosti efektivně reagovat na prožívané násilí:

1. Příznaky posttraumatické stresové poruchy.

2. Naučené bezmoci.

3. Sebedestruktivní  reakce.

Vím, že i tato obsáhlejší, a přesto stručná odpověď, neodpovídá na otázku: Jak si to mohou nechat líbit? Neumím to lépe vysvětlit, chybí celá kapitola o kulturním pozadí a typech soužití, osobnostní charakteristikách, ale ze zkušenosti vím, že ohrožen je skoro každý, kdo vstoupí do vztahu s člověkem, který neumí vytvářet jiné typy vztahů než mocenské. Nezáleží na vzdělání, inteligenci, majetku.

7. Jaké mezery, co se týče právního ošetření problematiky domácího násilí, vidíte v české legislativě?

Nejde ani tak o mezery v legislativě, jako o nedostatky v provádění a výkladu legislativy. Týká se to jak policistů, kteří mají posoudit, co se stalo a zda je to tak závažné, aby bylo nutno zasáhnout, tak soudců, kteří mají nejrůznější subjektivní postoje k faktu domácího násilí vůbec.

8. Našla byste vhodný vzor v některém ze zahraničních zákonů?

Při vytváření posledních úprav a tvorby nového zákona se přihlíželo k řadě zákonů vyspělých evropských států, např. Rakouska.

9. Jaké služby konkrétně poskytuje postiženým ženám občanské sdružení ACORUS?

Občanské sdružení Acorus poskytuje azylovou pomoc ženám bezdětným i ženám s dětmi ohroženými domácím násilím. Poradenské služby – sociálně-právní, psychologickou pomoc ženám i mužům, individuální a skupinovou. Dále jsou to  programy pro děti i programy pro volný čas pro matky žijící v azylovém zařízení.

Poradenské služby mají formu krátkodobé nebo jednorázové pomoci či dlouhodobé péče.

Důležitou součástí naší práce je vzdělávání a osvěta.

Placené je pouze ubytování, ostatní služby jsou pro klientky zdarma.

10. Na jaké překážky ve své práci narážíte?

Překážek  je mnoho, ale k naší práci patří. Největší překážkou je nepochopení závažnosti  tématu naší práce a odmítání spolupráce, případné znevažování obětí samých od institucí, které by měly poskytovat ochranu a pomoc.

11. Jaká doporučení byste navrhla pro optimálnější práci s lidmi postiženými domácím násilím?

Odpovím zároveň na otázku 13. (13. Je něco, co byste ráda vzkázala nezasvěcené veřejnosti?)

Svěřit se a zveřejnit skutečnost, že mně partner bije a psychicky týrá, je první a velmi těžký krok, bez něhož není náprava možná. Nedůvěra a zpochybňování, případně přesvědčování, že to určitě není tak hrozné, obětem tíhu přiznání ztíží a některé na dlouhý čas odradí od dalšího pokusu o pomoc.

Veřejnost zasvěcenou i nezasvěcenou prosím, nepodezřívejte okamžitě ženu, která žádá o pomoc, z přehánění, případně ze snahy osočit partnera, aby získala výhodu při rozvodovém řízení. Nedávejte najevo, že si za to může sama, pokud si nechá podobné zacházení líbit, nevynášejte předčasné soudy.

12. Máte nějaký vzkaz pro ženy postižené domácím násilím?

Vzkaz pro ženy postižené domácím násilím mají hlavně ženy, které ho samy zažily:

Jana (35 let, žijící v manželství s velmi agresivním partnerem, v invalidním důchodu díky následkům zranění, která jí způsobil manžel).

Marie (5 let soužití s partnerem, který byl odsouzen na 6 let za zranění, která jí způsobil).

Yveta (2 roky v rozvodovém řízení s partnerem, který ji, za přítomnosti dětí, fyzicky týral, opakovaný návrh na střídavou péči o děti).

Kateřina (unesená  manželem, když se poprvé po dvou měsících pobytu v azylovém zařízení odvážila vyjít na procházku s dětmi, bylo vyhlášeno celostátní pátrání).

Vyjmenovala jsem jich pouze několik, z celé řady dalších.

Vzkaz ostatním ženám:

Po první ráně okamžitě odejděte, nevěřte slibům, bude to jenom horší. Věřte, že to, co dělá, dělá opravdu on a nepřestane s tím.

Bylo by lepší odejít ve chvíli, kdy vás začne kontrolovat a chce mít přehled o všem, co děláte. Není to z lásky, patříte mu, a podle toho se budete chovat.

Nezastaví ho nic, ani přítomné děti, těm vysvětlí, že si to zasloužíte, protože se špatně chováte, pokud se vás zastanou, potrestá i je, děti pak vidí, že nedokážete ochránit sebe, natož je.

Každý odklad vaše strádání jen prohloubí a odchod bude těžší.

Jsou jen dvě řešení: Buď odejdete, nebo jeho chování přijmete – pak se ovšem vzdejte naděje na změnu k lepšímu.

To je několik vzkazů žen, které žily nebo ještě žijí v partnerství s násilným partnerem. Pozorně si je přečtěte a věřte, že je to opravdu tak.

 

PDF verze (klikni pravým a ulož jako)